Archiv pro štítek: přesazování

Přesazování kaktusů – jak na to?

Přesadit kaktus je možno při dodržování určitých zásad kdykoli. Nejlepší zkušenosti však jsou s jarním přesazováním. Některé druhy se přesazují častěji, jiné jen jednou za mnoho let. Závisí to na velikosti rostliny, druhu substrátu a velikosti a druhu květináče. Při výběru květináčů je potřeba řídit se hlavně charakterem kořenové soustavy kaktusů. Nový květináč by měl být jen o málo větší než předcházející. Jestliže má rostlina dobře vyvinutý řepovitý kořen, sází se do hluboké a úzké nádoby – na rozdíl od kaktusů s jemnými a dlouhými rozvětvenými kořeny. Těm většinou vyhovuje mělká a široká miska. Květináče mohou být hliněné nebo z umělé hmoty. Hliněné květináče jsou porézní a jestliže jsou volně postavené ve skleníku, substrát v nich rychle přesychá. Jsou vhodné k zapuštění do země, rašeliny, písku nebo jiného substrátu, který je na dně pařeniště. Ve sklenících nebo bytových prostorách se používají květináče z umělých hmot. V letních měsících udrží vlhkost kolem kořenů i několik dní, to rostlinám umožní načerpat dostatek vody. Někdy se rostliny sází do plechových misek nebo krabic z umělých hmot. Tento způsob se volí nejčastěji u malých rostlin nebo semenáčků.

Kaktusy určené k přesazování necháme nejdříve dobře proschnout, pak je opatrně vyndáme z květináče. Je třeba prohlédnout kořenový systém a příliš dlouhé nebo poškozené kořeny ořezat. Řezné rány zasychají několik dní a teprve potom se rostliny sází do čerstvého substrátu. Přesazené kaktusy vyžadují částečně zastíněné místo. Po přesazení nikdy nesmí dostat vodu, protože jsou to suchomilné rostliny. V suchém substrátu vytvoří kaktusy tzv. čekací kořeny. Ty začnou po zalití rychle růst a v krátké době doplní v rostlinách zásoby vody. První zálivka po přesazení přijde nejdříve po 14 dnech. Jestliže je chladné počasí, musí se čekat i déle. V případě, že pěstitel nestihl přesadit rostliny v jarním období, je možno to udělat i v létě nebo na podzim. Staré, větší exempláře se dají přesazovat i v zimním období. Ať se přesazuje kdykoli, vždy by měl být substrát suchý. Mokré kořeny se snadno poškodí a četné rány se stávají vstupní branou pro infekci.

Hlavním problémem při přesazování kaktusů není volba správného květináče, ale výběr vhodného substrátu. V zásadě jsou dvě možnosti. Klasické je pěstování v půdním substrátu, často se však používá i minerální substrát. Oba způsoby mají své klady a zápory. Rozhodně by však měly být všechny rostliny zasazené jen do jednoho z obou typů substrátu a zvolený substrát by se neměl měnit. Systém zavlažování je u obou částečně odlišný a návyky, které se získají u jednoho, se budou těžko měnit při náhlé volbě druhého způsobu.

Většina pěstitelů dává přednost půdnímu substrátu. Je to vždy směs složená z více složek. Musí obsahovat základní živiny ve formě solí, které jsou nezbytné pro zdravý růst kaktusů. Důležitá je i reakce půdy ( pH ). Neměla by být ani příliš kyselá ani alkalická, i když v tomto směru mají různé rody odlišné nároky. Kromě vzpomenutých chemických vlastností musí mít půdní směs i vhodné vlastnosti fyzikální. Ty výrazně ovlivňují jednotlivé složky směsi. Půda pro kaktusy musí být především dostatečně propustná a vzdušná. K její přípravě se používá více osvědčených komponentů. Jejich poměr závisí jak na zkušenosti každého pěstitele, tak i na druhu kaktusů, určených k přesazování. Každý zkušený kaktusář má svůj recept, o němž je přesvědčený, že jeho rostlinám nejlépe vyhovuje. Proto je těžké napsat přesný postup na přípravu půdní směsi. Při přípravě směsi je potřeba brát v úvahu i původ, velikost a stavbu těla pěstovaných rostlin. Všeobecně je možné říci, že kaktusy se silnějším řepovitým kořenem vyžadují spíše těžší, jílovitou půdu s menším obsahem minerálních složek. Naopak kaktusy s dlouhými a jemnými kořeny potřebují lehkou, propustnou půdu s vyšším obsahem humusu. Malé rostliny, případně odrostlé semenáčky, se sázejí zásadně do půdy s jemnou strukturou. Větším rostlinám nepřekážejí případné větší hrudky v půdě. Základní složkou půdní směsi je listovka. Je to lehká, vzdušná půda s vysokým obsahem humusu, vznikajícího tlením listí. Staří zkušení kaktusáři tvrdí, že nejlepší bývá v bukových lesích. Je možno použít i hrabanku z jehličnatých lesů. Část směsi může tvořit i ornice nebo běžná půda z trávníku, která však nikdy nesmí být brána z blízkosti silnice. Pravidelnou složkou směsi bývá rašelina. Je chudá na živiny, ale má velmi dobré fyzikální vlastnosti. Půdu zlehčuje a provzdušňuje. Kvalita rašeliny se výrazně mění v závislosti na oblasti, kde se těží. Nejlepší je tmavá, dobře rozložená, zemitá. Někteří pěstitelé přidávají do směsi kompost, případně zetlelý kravský hnůj. Podporují sice rychlejší růst většiny kaktusů, ale bývá to často na úkor přirozeného vzhledu rostlin. Rychle rostoucí kaktusy nemají nikdy tak pěkné trny, na jaké jsme zvyklí u jedinců z přírody. Při neopatrném zalévání může být kompost nebo zetlelý hnůj příčinou hniloby kořenů.

Mimořádně důležitou složkou půdních směsí jsou minerální substráty. Přidávají se na zlepšení propustnosti a struktury směsi. Napodobují se tím podmínky v přírodě. Většina kaktusů roste v suchých polopouštních oblastech s písčitou půdou s podílem štěrku. Do půdní směsi se přidává hrubý říční písek, antuka nebo perlit. Podíl minerální složky je různý, někdy bývá až 50 procent. Nejčastěji se kombinují základní složky – listovka, rašelina a písek – v třetinových poměrech. Tato univerzální kombinace vyhovuje v evropských podmínkách většině kaktusů. Specialisté mění podíl jednotlivých složek podle druhu rostlin. Trochu odlišné nároky než severoamerické kaktusy mají některé jihoamerické druhy, stejně jako kaktusy s listy, případně epifyty. Po přesazení poskytuje půda zpočátku dostatek živin. Časem se však některé vyčerpají a musí se rostlinám dodávat prostřednictvím vhodných hnojiv. Složení půdy se postupně mění i v souvislosti s vodou. Ne vždy je k dispozici měkká dešťová voda. Používáním jen tvrdé vody dochází k postupnému usazování vysrážených solí v půdě, ty zhoršují její fyzikální a chemické vlastnosti. Jakmile koncentrace solí dosáhne neúnosné míry, rostliny se musí znovu přesadit, i když to jejich velikost nevyžaduje.

Druhým způsobem pěstování je sázení rostlin do čistě minerálního substrátu s dodáváním výživných látek hydroponní cestou. Většinou si tento způsob vyberou ti, kdo nemají možnost sehnat kvalitní zeminu do půdních směsí. Často jsou to kaktusáři ve větších městech. Hydroponní způsob pěstování se dobře osvědčil u mnohých pokojových rostlin. Kořeny kaktusů není vhodné ponořit přímo do vodního roztoku, na jejich upevnění se používá inertní minerální substrát. Neobsahuje žádné živiny, proto jsou rostliny odkázány na jejich přísun z výživných roztoků umělých hnojiv. Používání hnojiv je tedy úplně jiné než při pěstování v půdním substrátu. Návod na hydroponní pěstování je připojený ke každému průmyslově vyráběnému hnojivu. První zálivku na jaře je dobré udělat čistou vodou, v dalších zálivkách se zvyšuje podíl hnojiva – až k doporučené koncentraci v období maximálního růstu. Jako minerální substrát pro hydroponické pěstování se osvědčily různé materiály, které nejsou ve vodě rozpustné a ani nemění pH či chemické složení živného roztoku. Nejčastěji se používá antuka, říční křemičitý písek, perlit nebo některé materiály k tomu účelu komerčně vyráběné.